Dobrý den. Sportu zdar. Fotbalu zvláště!

Naše dcera je fotbalistka. Útočnice, záložnice. Jak se to hodí. Fotbal miluje a dělá ho už asi tři roky. Přeskočila na něj rovnou z baletu a teď tím sportem žije. Žijeme. Všichni. Protože jinak to nejde. Trénink může mít pětkrát týdně, ale prý na holku jejího věku stačí třikrát, ať si neublíží. Tak jezdíme na tréninky, o víkendech mistrovské zápasy. Kdyby toho bylo málo, tak turnaje a přátelské zápasy.

Tony začala jako hráčka místního klubu TATRAN Všechovice. Teď přestupuje do SK Hranice a už ji oslovili z olomoucké Sigmy a z toho máme velkou radost. Její cíl? Hrát za ženskou Slavii Praha. Do fotbalu ji zbláznil její první trenér Luboš Kubica a vždycky jsme za to byli rádi.

Jenže…

…mám chuť jí celé to nadšení fotbalem vymluvit. Zakázat. Krásně tančí, ať se vrátí k baletu…

Proč?

Protože kromě toho, že podporujeme Tony v jejích fotbalových snech, jsme také celá rodina fanoušci. Nemyslím tím toho „velkého“ fotbalu. Tam se to u nás bije, protože Tony je slávistka a můj Pan Božský sparťan 🙂

Fandíme už dlouho našemu skvělému místnímu klubu TATRAN. Od doby, kdy postupovali v roce 2015 do 1.A jsme vynechali minimum zápasů. Jezdili a fandili jsme, když se nedařilo, fandili jsme když se dařilo. O dva roky později jsme postoupili do krajského přeboru a od letošního podzimu hrajeme divizi. A to je na tým z vesnice hezká práce!

Po posledním zápasu, který náš A tým mužů sehrál v Bzenci, mám chuť přestat ztrácet s fotbalem čas.

Do Bzence to máme 80 km. Nevadí. Jezdíme fandit i delší trasy, naposledy třeba přes 100 km do Šumperku 🙂 Jezdí nás pěkná skupinka fanoušků, máme svoje trička, šály. Žof umí fandit TATRAN (ta-táán), tleská a zaujatě sleduje co se děje na hřišti. Pecka.

Před cestou do Bzence jsme se pořád nemohli rozmyslet, jestli chceme jet nebo ne. Doma jsme si pěkně užívali, chystali Žof oslavu a bylo nám fajn. Měli jsme zůstat doma. Ušetřila bych si totální naštvání. A bezmoc. A otázky, k čemu takový „sport“ je.

Můžu se jen dohadovat o tom, jestli rozhodčí měli špatný den (hm, všichni tři?) nebo někomu stojí zato koupit si v divizi tři body za výhru. Kolik asi takový nákup stojí?

Už v prvním poločase bylo jasné, že tým, který hraje lépe, je ten náš. A taky jsme dali těsně před koncem poločasu krásnou branku. Fanoušci se radovali, samozřejmě, že výhra není jistá, čeká nás ještě polovina zápasu. Fanoušci také prskali a nelíbilo se jim, že rozhodčí „rozhoduje“ všechny sporné momenty ve prospěch domácích a naopak různé potahování za dresy a držení směrem k našim hráčům „nevidí“.

V druhém poločase však přitvrdil. Bohužel, hrozilo, že to vyhrajeme. Normálně, férově, protože jsme prostě lepší. A to se přeci nemohlo stát. Situace se několikrát vyhrotila tak, že padaly žluté karty i směrem k naší střídačce a realizačnímu týmu. Nedivím se, že se neudrželi. Protože když jsme dostali druhý gól, který dal místní borec tak trochu rukou (nová pravidla???) a rozhodčí stál dva metry od něj, tak to se nelíbí nikomu, že ne?

Pomezní rozhodčí, který si špacíroval kolem tribuny s našimi fanoušky si musí ty hrůzostrašné zastrašovací obličeje trénovat doma před zrcadlem. Možná by mu měl někdo říct, že je směšný 🙂 A ne hrozivý. A už vůbec z něj nejde respekt. Jak může jít respekt z někoho, kdo před zraky tolika diváků přehlíží fauly, které se mu nehodí a mává jak zběsilý kdykoliv jde pomoci domácím.

Myslím, že po tomto super ručním gólu naši hráči trochu polevili ve hře. Nedivím se jim. Jak se asi hraje, jak se máte asi snažit, když vidíte, že vyhrát stejně nemůžete.

Odcházeli jsme těsně před koncem, protože by mě asi trefil šlak 🙂 Beru to totiž hrozně vážně a nesnáším jakoukoliv nespravedlnost. Když jsme byli skoro u auta, odjížděl nějaký pán z vedlejší vesnice a říkal: „Já naštěstí nejsem místní, ale kdybych byl, styděl bych se. Dva góly jsou rozhodčího. Že jim to není hloupé. Snad jim to u vás vrátíte.“

Doufám, že vrátíme. Ne koupeným rozhodčím. Ale tím, že jsme prostě lepší.

A já se ptám. Chci, aby sport za těchto podmínek dělalo naše dítě? Chcete vy, aby takhle pískali rozhodčí i zápasy vašich malých fotbalistů? Chce pan hlavní rozhodčí, aby jeho děti někdy dělaly sport a natrefily na stejného „borce“ jako je on?

Jsem fotbalový amatér. Ptám se mého muže, proč s tím někdo něco neudělá? Proč si náš trenér nestěžuje někde na FAČR? A odpověď mě mohla napadnout. Nejsou důkazy. Tak prý nemůžeš někoho jen tak obvinit. A proto taky píšu, že buď měli špatný den nebo dobrou motivaci.

A ptám se znova…Stojí vám to hoši zato? Máte z té výhry radost?

Jak má vysvětlit třináctileté slečně, která vedle mě brečí vzteky a bezmocí, že ten gól byl ruka a neplatí, že platí to, co (ne)vidí rozhodčí? Když ona sama fotbalová pravidla dobře zná a ještě nemá zkažené myšlení?

PS: Chtěla jsem nejdříve psát rozhořčený mail na FAČR. Ale tohle je prostě můj způsob komunikace a zajímá mě váš názor. Odkaz jdu hned přeposlat na FAČR 🙂

Elly